Štěnice domácí (postelní)

je v dospělosti asi 5mm velký hmyz bez křídel, není-li nasátá krví je velmi plochá, srdcovitého tvaru. Živí se výhradně krví, nejčastěji na člověku, ale i na zvířatech či ptácích.
V našich zemích ještě před 10-15 lety poměrně neznámý problém, který pamatovala spíše generace našich babiček se v poslední době exponenciálně rozšířil do značných rozměrů. Souvisí to zřejmě se stále se zvětšujícím rozsahem cestování a migrací, což způsobuje zavlékání štěnic spolu se zavazadly ze zasažených oblastí.
Štěnicím nečiní žádné problémy příbuzenské křížení, takže zavlečení byť jedné jediné oplodněné samičky může po pár měsících vyústit ve značné zamoření bytu.
Štěnice jsou noční živočichové, pokud nejsou vyloženě přemnoženy a nebo již zasaženy nějakým insekticidem, ve dne se s nimi běžně nepotkáváme. To ztěžuje v počátcích výskytu určit, o jaký problém se vlastně jedná – štípance se mohou objevovat nejprve nepravidelně a nalézt štěnici může být velmi obtížné díky jejich schopnosti se ukrýt v těch nejtenčích škvírách.
Po nakladení vajíček, která jsou velmi drobná, bílá až průhledná, přilepená sekretem, se asi za 7-10 dní líhnou nymfy asi přes 1mm velké. Během svého vývoje k dospělosti projdou 6ti stádii, před každou svou další proměnou se musí nasát krve a odkládají svlečku. Žijí v úkrytu poblíž svého hostitele a shlukují se do kolonií – této jejich vlastnosti se také využívá ke zjišťování jejich výskytu pomocí lepových pásů napuštěných agregačním feromonem.
Štěnice se dožívá až 1,5 roku, dokáže hladovět i více než půl roku a tedy přežije i v obydlích poměrně dlouho neobývaných, třeba sezónně užívaných chatách nebo ubytovacích zařízeních.
K přenosu a šíření štěnic nedochází přímo na těle člověka nebo v tom, v čem je právě oblečen, ale v jeho zavazadlech, nábytku, prádle a dalších předmětech, kde mohou nalézt úkryt.
Šíří se také samovolně třeba z jednoho bytu do druhého, ale k tomu dochází zpravidla až při poměrně velkém a dlouhodobě neřešeném zamoření, primárně většinou samy zas příliš daleko od svého hostitele necestují.

Hubení štěnic svépomocí z 99% nepřináší výsledek konečného vyhubení a i pro část deratizérů je to poměrně tvrdý oříšek.
Štěnice se dají v zásadě vyhubit vysokou nebo naopak hodně nízkou teplotou, čehož lze zpravidla těžko dosáhnout v celém ošetřovaném prostoru. Proto se používají insekticidní přípravky.
Důležitá je volba vhodných přípravků s ohledem na jejich reziduální účinnost (protože se nepodaří postřikem zasáhnout všechny jedince v okamžiku aplikace) a způsob a důkladnost provedení. Používání přípravků, které tuto vlastnost nemají, samozřejmě může vést také k úspěšnému vyhubení, ale až po několikerém opakování postřiků. To bývá ve výsledku časově i finančně náročnější.
Předpokladem úspěchu hubení je i dobrá spolupráce s uživateli zasažených prostor, kterým to přináší jistá dočasná omezení.
Většina případů se pak dá vyřešit pouze jedním důkladně provedeným zákrokem a vhodnou volbou insekticidů.
Je třeba ještě upozornit na skutečnost, že přípravky působí na štěnice též repelentně a provedení postřiku zvýší možnost migrace hmyzu do sousedních prostor (bytů). Abychom toto riziko potlačili, je vhodné ošetřit místa možných průstupů též v sousedních bytech a to těsně před nebo souběžně s prováděním napadeného bytu.

Naštěstí nebyl doposud prokázán přenos infekčních onemocnění štěnicemi na člověka, ale již jen samotné poštípání bývá tak bolestivé a nepříjemné, že je vždy na místě razantní zásah při jakémkoli výskytu štěnic v objektu. To se týká bytů, ubytovacích zařízení, ale i dopravních prostředků, ve kterých tráví lidé delší čas nebo v nich spí, jako jsou lehátkové vlaky, dálkové autobusy, kamiony apod.

více informací o štěnicích naleznete zde:  deratizace.com/hubeni-stenic